Rigidita myšlení vs konspirační teorie

Systémy demagogie tu zjevně byly po staletí. Od dob inkvizice po nacistickou propagandu či xenofobii, rasismus. Všechny tyto tunely reality bývají rigidní sebeobhajující dogmata. Společným znakem je asi hlavně uzavřenost vůči jakékoliv jiné pravdě. Když jste rasista, tak je debata obtížná. To vám nikdo nevymluví, že je to kravina. Nebo vám v médiích denně předkládají určitý převažující pohled na realitu, a i ta se umí stát dogmatem. Politickými, náboženskými či vědeckými dogmaty. 

Konspirační teorie

Například termín "konspirační teorie" snad ani nevznikl v hlavě konspiračního teoretika, ale jako jakási nálepka ve snaze dotyčného člověka zesměšnit. Nebo se alespoň na ten termín časem takové konotace nalepily.

Poslední dobou se občas naše masová média ptají, kde se bere rostoucí zájem o spiklenecké teorie. Snaží se to vysvětlit z psychologického pohledu a někteří právníci dokonce uvažují konspirační teorie zakázat. Konkrétně pan Sunstein, jak píše ve své studii o konspiračních teoriích pro Harvardskou univerzitu.

Psychologové či novináři si nárůst zájmu o spiknutí vysvětlují převážně tím, že lidé potřebují ulevující pohled na svět, který dá nějaký smysl chaotickému občas zlému světu. Že jsou svým způsobem uspokojivé, protože dávají pocit, že se světem dá něco dělat, když se podaří zlikvidovat onu mafiánskou spiknutou chobotnici.

Rigidita myšlení

Možná čtenář dostal dojem, že spiklenecké teorie nabídnu jako příklad nerigidního myšlení, opaku dogmat. To se rozhodně říci nedá, a ostatně konkrétně konspirační teorie tzv. židozednářského spiknutí stály u zrodu Hitlerovy nacistické propagandy. Rozhodně mohou podléhat dogmatismu zcela stejně jako rozdílné pohledy na vegetariánství, ekonomiku či vědu. 

Ten, jež se vydal zkoumat králičí noru dostupných informací (nebývalou dnes v době Internetu), by si měl dát pozor, aby sám nepropadl dogmatickému myšlení. Pocit, že "věci do sebe zapadají" nemusí být nutně objektivní. Gestalt psychologie jasně ukazuje, že lidská mysl má tendenci tíhnout ke spojování informací do známých celků (například vidíme tři klacíky, které jsou rozestavěny způsobem, že připomínají trojúhelník, skutečně nám v hlavě dávají ve výsledku trojuhelník, viz. obrázek vpravo).

Na druhou stranu jsou k vidění situace, kdy ať se zastánce alternativního pohledu na věci snaží konverzovat sebevíc korektně, slušně a věcně, leckdy se (zejména na anonymním internetu) setkává s urážkami, vyhývání se tématu či posměchem (a celou řadou jiných projevů demagogického myšlení).

Be kind to your local conspiracy terrorist

Časem jsem získal dojem, že s takovými lidmi je zbytečné vést spor. Typický zastánce "racionálního myšlení" většinu času posměšně komentuje jeho dojem o duševním zdraví onoho nešťastného alternativce, případně pokud je třeba obézní, udělá narážku na jeho sexuální frustraci kvůli nadváze, kterou promítne do snahy si ji kompenzovat zájmem o konspirační teorie, a tedy se tím stát nějak zajímavým. Pouze volně aplikuji typ "argumentace" na imaginárním příkadu, co jsem si teď vymyslel, ale opravdu tento vzorec je poměrně častý (stačí si ostatně pročíst komentáře třeba k mým předchozím článkům).

Často ten samý člověk místy podnikne argumentační výpad (stále sice z určité nadřazené pózy "Víš chlapče, podívej, jak ti ty tvé teorie rozbořím jako domeček z karet"). 

Pak nastupuje fáze argumentační, kde se demagogické myšlení projevuje ve svých jemných odstínech. Syntetizovat objektivně dostupné informace je obecně velmi těžké. Jak jsem již zmínil, máme přirozenou tendenci hledat celky, a nemusíme tu práci dělat dostatečně precizně. Obecně jsou ale popsány určité typy logických klamů (strašák, útoky na zdroj informací ad honimem apod.), které popisují logické klamy (angl. logical fallacies) napříč všechna myslitelná témata.

Kdyby urážky byly hlavní zbraní, asi by taková demagogie nebyla moc úspěšná. Všechny demagogie měly použítí síly (fyzické nebo slovní) provázány s určitým typem myšlení (materialismus, náboženká dogmata, vědecká paradigmata - Země je placatá, Slunce se otáčí kolem Země, individualismus, kolektivismus,...). Tedy i u inkvizičního výslechu se setkáme s pokusy argumentovat o neomylnosti Církve promíchanými s fyzickým násilím ve snaze dotyčného převychovat resp. potrestat, aby začal věci chápat správně (tj. jeho mysl/duše byla tím "vyléčena").

Nevědomost je síla

Nejpropracovanější systémem dogmat je asi fiktivní společnost Oceánie v knize 1984 od George Orwella, která pracuje s pokročilými systémy sebeklamů umožňujících doslova vědomě lhát a přitom si zároveň myslet, že mluvíte pravdu (tzv. doublethink). Celá filozofie Oceánie to měla jako jeden ze základní stavebních kamenů tamější ideologie Strany a tzv. Velkého Bratra. I ministerstva byla proto pojmenována aplikací doublethinku - ministerstvo války bylo pojmenováno "Ministerstvo míru", věznice/mučírna byla pojmenována "Ministerstvo lásky", ministerstvo zodpovědné za chabé hospodářství pojmenováno "Ministerstvo hojnosti" a budova pro propagandistický aparát/tisk jako "Ministerstvo pravdy". Názvy byly pravým opakem toho, co se tam skutečně dělo. To byl princip doublethinku - ideologie, kdy vědomě lžete, a přesto vám to dává smysl jako pravda. Hlavní motta strany byly "Svoboda je otroctví", "Nevědomost je síla".

Já si myslím, že podobný systém existuje dokonce i v naší realitě. 

To co je konspiračním teoriím vytýkáno (unáhlené extrapolace informací, spojování střípků do nevhodné syntézy "vše do sebe zapadá",...) je přitom často aplikováno u převažujících mediálních paradigmat. 

Napřklad u nedávné kontroverze Rusko vs Ukrajina. Ty myšlenkové skoky vedoucí k jistotě, že za vše může Rusko, nebo že sankce jsou dobrý nápad, mají charakter podprůměrné konspirační teorie.

Ukázkové také na příkladu tématu Ukrajiny je, když při argumentačním selhání člověk slyší názory typu "I kdyby si měl pravdu, tak já raději budu stranit NATO a civilizovanému západnímu světu než zažít třeba něco horšího pod nadvládou Číny nebo Ruska". 

To myslím ukazuje na podstatu dogmat. Nesnesou změnu. Lékem je myslím být schopen připustit, že se pleteme. To neznamená nutně zavrhnout to, čemu věříme, ale být schopen připustit, že to nemusí být pravda, otevřen novým názorům.