Lisabonská smlouva není závazná

Neorientuji se moc v právu, ale myslím, že určitá práva jsou neměnná a zákony nám jen umožňují se na nich pracovně dohodnout. Tedy i samotná Ústava ČR by se dala považovat za ty z důležitějších dohod a stejně tak i Lisabonská smlouva. Podpis státu neznamená nutnost akceptace jakéhokoliv rozmaru EU.

Herman Van Rompuy, soucasny prezident EU

A myslím, že česká ústava umožňuje odmítnout úpravy zákonů, které by České republice připadaly jako odporující principům svobody a demokracie.

http://www.psp.cz/docs/laws/constitution.html

ze dne 16. prosince 1992
ústavní zákon č. 1/1993 Sb. ve znění ústavního zákona č. 347/1997 Sb., 300/2000 Sb., 448/2001 Sb., 395/2001 Sb. a 515/2002 Sb.

Článek 1
(1) Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana.
(2) Česká republika dodržuje závazky, které pro ni vyplývají z mezinárodního práva.

V Ústavě byla novelizací po revoluci 1989 vložena pasáž o nutnosti ČR dodržovat sjednané mezinárodní dohody. Nicméně pokud by byl tento bod v rozporu s jinými body naší Ústavy, pak myslím tento bod neplatí resp. se neuplatňuje.

Pokud se nepletu, tak v současné Ústavě ČR není zmínka o tom, že by bod 2. čl. 1 Ústavy o dodržování mezinárodních dohod mohl zneplatnit i ostatní body (o lidských právech a suverenitě státu).

A i tak bych řekl, že práva jsou zaručena v něčem i nevýslovném, kdy je zřejmé, že zabíjet, krást, závidět, podvádět apod. jsou záležitosti negativní a způsobuje to problémy. Je možné si to sepsat institucionálně resp. legislativně, že určité principy budou tak a tak. Od toho tu máme tyto různé zákony, směrnice a ústavy. Ale neměli bychom si myslím připadat bezmocní proti kusům papíru. Co si asi myslet o poctivosti v jejím dodržování, když si v Irsku museli referendum o Lisabonské smlouvě zopakovat, aby při zkoušení řekli správnou odpověď?

Vše ale vyžaduje zejména pozornou veřejnost. To často zmiňované demos/lid v demokracii.

Tedy, jestli přijde EU s tím, že budeme muset nosit na uších stejné náušnice, jako mají krávy,... se sériovým číslem, pak můžeme říct "Děkujem, nechceme. Snad raději z integračního vlaku vystoupíme. Šťastnou cestu.". Ale pokud by se veřejnost nezajímala, asi by naším politikům nezbývalo nic jiného než podepsat vše, co nařídí v Bruselu. Pokud ani občané nechtějí riskovat nejistotu důvěry v autority nebo se moc zajímat... pak politici a jiní v rozhodujících rolích si asi také nebudou chtít hrát na hrdiny.

Tento svět je docela zvláštní. Paradoxně demokracie funguje a je znát, že jsou ti u otěží nuceni se názorům veřejnosti přizpůsobovat. 1% lidí vládne 99%. Myslím, že elitní 1% si velmi dobře toto uvědomuje a tak vynakládají tolik prostředků na propagaci v médiích (např. propagace EU a Lisabonské smlouvy financovaná z našich peněz defakto), aby své programy prosadili.

A nyní největším světovým kolosem moci je zřejmě EU. A antiamerikanismem poškozené USA přestává být autoritou a také provádí podobnou vlastní internacionalistickou socializaci, takže budou představitelé v USA možná i ochotni se EU kajícně podrobit. Ostatně už teď jsou její představitelé ochotni svou zemi prodat Číně.

Jsou to ale vše jen lejstra papíru, které je možné spálit a říct, že tu žádné ztráty suverenit a špehovací systémy odhadující naše emoce nechceme a doufat v zázrak. A možná protože se blížíme toliko diskutovanému roku 2012, kterým nás filmový průmysl straší (viz nový blockbuster "2012"), pak je zde přecejen i jiná možnost než katastrofa. A tou je, že se skutečně můžeme blížit k singularitě událostí, znalostí a zkušeností, a že zázraky mohou být v příštích letech reálnější, kvantově pravděpodobnější takříkajíc. Určitě nás k tomu ale nezavede strach. Ať už z chřipky nebo z povinných vakcinací. Strach je jen informace a mozek je jen stroj. Generuje všelijaké myšlenky a některé jsou trochu potrhlé a nedůležité. Možnost katastrofy je tu špíše asi jako onen ultimátní strach ze smrti. Dodává motivaci.

Takže nás asi v EU žádná totalita nečeká (na to jsem málo pesimista, abych v takovou budoucnost chtěl věřit), i když to k ní přímo směřuje. Mně se to tak jeví.  Stane se zázrak. Už se děje.

Lidé se přestanou hašteřit mezi sebou a ujasní si spolu to základní. A určitě se to nebude týkat nějakých kvót na počet žen v televizi nebo v divadle resp. firmě, ale něčeho co každý inherentně víme, a když tohle lidem dojde, žádné zákony ani nic podobného nikoho nedonutí přestat plnit, co se od něj v té situaci očekává.    Tj. chovat se přirozeně. Nebezpečím je spíše ovládání mysli než nějaká fyzická opresivní síla.

Trest paměti

Experiment psychologa Milgrama opakovaně potvrzoval, jak je drtivá většina lidí schopna otřesných činů, pokud mají pocit, že předávají odpovědnost na nějakou autoritu, která jim to přikázala. Bylo jim řečeno, že jde o experiment testu paměti, kde musí učitel uštědřit žákovi různé stupně napětí elektrického proudu za chybnou odpověď. Nebudu si hrát na svatého, abych s jistotou tvrdil, že já bych v té situaci řekl "Odmítám se dále experimentu účastnit" a odešel, což byla ve skutečnosti vhodná odpověď. Ale ujišťování autoritativně vypadající osoby (ve vědeckém bílém plášti odborníka - doktora) - která poklidně vysvětlila, že je vše v pořádku - vedlo k tomu, že více než 70% vzorku populace ze všech sociálních vrstev došlo až na konec, kdy žákovi uštědřili smrtelných 450 V. Tento desítky let starý experiment byl mnohokrát později zreplikován vždy s velmi podobným zarážejícím výsledkem. U všech bylo znát, že jim nebylo příjemné dávat tyto tresty, ale autorita pobízející ať pokračují jim dokonale zamotala hlavu.

Psychology totiž zajímalo, jak mohlo dojít ke kruté realitě nacistického Německa, kde se i blízcí spolupracovnící Hitlera hájili po válce tím, že "pouze plnili rozkazy". Ano. Proto pokud jako lidé se nenecháme zblbnout, pak není žádná autorita, která by to mohla kazit. Projekt Evropské únie se jeví být cinknutý a skoro synonymem pro korupci a elitářství. Natolik, že jeden z eurokomisařů odstoupil a udal masmédiím, že projekt EU je zkorumpovaný "až na kost", a že se on sám spolu se všemi ostatními eurokomisaři dopouštěl nehorázné korupce na denním pořádku a už na to neměl žaludek. V reakci na tuto aféru byla celá tehdejší komise rozpuštěna. Nicméně dnes jeden z tehdejších členů je šéfem instituce EU, která má interně prošetřovat  korupci uvnitř institucí EU! Tedy je to trochu jako potrestat zloděje tím, že ho jmenujeme ředitelem věznice.

Politiky máme zřejmě opravdu, jaké si zasloužíme. Kdo se bojí volit, nesmí do lesa. Volby jsou příkladem předávání odpovědnosti, pokud se jich člověk neúčastní anebo volí raději zaběhlá jména než riskovat připuštění si pocitu odpovědnosti, starostí, nejistot a zmatku, které s odpovědnou volbou souvisí. Pro mně osobně je také obtížné nějakým stranám věřit, i pokud se mi jeví hodně blízké mým představám. Tedy chápu, proč tolik lidí raději nezkusilo volit menší strany, a svého času jsem také raději volil menší zlo nějaké větší strany. Rozhodování a samotný proces snahy politiku pochopit vyžaduje jistou oběť času a nervů, ale ona ztráta víry, že jedinec může něco změnit, je zřejmě oním motorem, který korupci a podobné mocenské excesy způsobuje. Často očekáváme od masmédií, kdy nám něco oficiálně potvrdí, než se pouštět do vlastní investigativnosti, která ale myslím je daní za odpovědnost. Svoboda je svázána s odpovědností. Obzvláště u rodičů dětí, kterým chtějí předat svobodný svět.

V posledních volbách byl zajímavý jev kroužkování konkrétních osob na kandidátce politických stran a řada dinosaurů tak musela opustit ring včetně primátora Pavla Béma. Lidé tak mohli vidět, že věci ovlivnit mohou.

Budoucnost ale není myslím napsána v kameni (i když ji tam někteří vyrývají , viz. Georgia Guidestones) a vše se bude muset nějak odehrát. Jsme v nějaké potrhlé hře na život a připustit si to, nám může dát sílu věřit v nemožné. Totiž v demokracii. :-)