Spolubojovníci!

Učiňme první závěr: objektu číslo dva, tedy zapnutému televizoru, odpovídá subjekt číslo dva, tedy virtuální divák, který by řídil své vědomí stejně, jako to dělá natáčecí či vysílací tým. City a myšlenky, vylučování adrenalinu a dalších hormonů v organismu diváka jsou diktovány vnějším operátorem a podmíněny cizí kalkulací. Zcela samozřejmé je, že objekt číslo jedna si vůbec nevšimne okamžiku, kdy je vytlačen subjektem číslo dva, protože po tomto vytlačení již celý jev nemá kdo zaznamenat - subjekt číslo dva je nereálný.

Viktor Pelevin: Generace P

Nejde však jen o to, že je nereálný (toto slovo je ostatně přiřaditelné k čemukoli na světě). Nemáme slov, abychom dokázali popsat míru jeho nereálnosti. Je to vršení jedné neexistence na druhou, vzdušný zámek, jehož základy tvoří propast. Možná se zeptáte, nač se polácat v těchto neexistencích a měřit míru jejich ireálnosti. Jenže právě rozdíl mezi subjekty prvního a druhého druhu je velmi důležitý.

Subjekt číslo jedna věří, že realitou je materiální svět. Naproti tomu subjekt číslo dvě věří, že realita je materiální svět, který je vidět v televizi.

Jakožto produkt falešnéího subjekt-objektového dělení je subjekt jedna iluzorní. Chaotický pohyb jeho myšlenek a nálad však má v každém případě svého diváka - čistě metaforicky se dá říci, že subjekt jedna vytrvale sleduje televizní pořad o sobě samém, postupně zapomíná, že je divák, a s tímto pořadem se ztotožňuje.

Z tohoto pohledu je subjekt dvě cosi naprosto nepochopitelného a nepopsatelného. Je to televizní pořad, sledující jiný televizní pořad. V celém procesu jsou přítomny emoce i myšlenky, ale naprosto chybí ten, v jehož vědomí vznikají.

Rychlému přepínání televizoru z jednoho programu na druhý, s jehož pomocí se divák vyhýbá reklamě, se říká zapping. Buržoazní věda dosti podrobně zkoumala psychický stav člověka, oddávajícího se zappingu, a odpovídající typ myšlení, který se v moderním světě postupně stává typem základním. Způsob zappingu, který zkoumají badatelé na poli tohoto fenoménu, odpovídá přepínání programů samotným televizním divákem.

Přepínaní, které ve skutečnosti ovládají kameramani a režisér (tedy nucená indukce subjektu dvě prostřednictvím technomodifikací), je dalším typem zappingu, typem násilným, jehož studium je prakticky všude tajné - s výjimkou Bhutánu, kde je televizní vysílání zakázáno. Nucený zapping, při němž se televizor mění v čidlo dálkového ovládání televizního diváka, je nejen jednou z metod organizace televizního šotu, ale základem jakéhokoliv televizního vysílání vůbec, hlavní metodou vlivu reklamně-informačního pole na vědomí. Proto budeme subjekt druhého druhu na příště označovat pojmem Homo Zapiens neboli HZ.

Zopakujme si tento mimořádně důležitý závěr ještě jednou: stejně jako televizní divák, který si nepřeje sledovat reklamní blok a přepne televizor, okamžitě a nepředvídatelné technomodifikace obrazu přepínají samotného diváka. Jakmile přechází do stavu Homo Zapiens, stává se dálkově ovládaným televizním pořadem. A v tomto stavu tráví značnou část svého života.

Spolubojovníci! Situace moderního člověka není jen zoufalá - je takříkajíc nepřítomná, protože člověk téměř neexistuje. Není tu nic, na co by se dalo ukázat prstem a prohlásit: "Právě toto je Homo Zappiens." HZ není nic jiného než zbytkový svit usnuvší duše, je to film o filmu, který se odehrává na televizní obrazovce v prázdném domě.

Zákonitě vzniká otázka, proč se moderníá člověk v takovéto situaci ocitl. Kdo se to pokouší nahradit beztak zbloudilého Homo Sapiens kubíkem prázdnoty ve stavu Homo Zapiens?

Odpověď je ovšem jasná - nikdo. Ale netočme se v bludném kruhu trpké absurdity této situace. Abychom ji pochopili důvěrněji, připomeňme si, že hlavním důvodem existence televize je její reklamní funkce, úzce související s pohybem peněz. Proto se budeme muset obrátit k tomu směru lidského myšlení, kterému říkáme ekonomika.

Ekonomika je název pro pseudovědu, která zkoumá iluzorní vztahy subjektů prvního a druhého druhu za účelem halucinačního procesu jejich zdánlivého obohacení.

Z hlediska této disciplíny je každý člověk buňkou organizmu, jemuž starověcí národohospodáři říkali mamona. Ve studijních materiálech fronty naprostého a konečného osvobození se tomuto fenoménu říká jednoduše ORANUS (což bychom do češtiny přeložili pojmem "ústořiť"). Víc to odpovídá reálné podstatě celého procesu a ponechává to méně prostoru pro mystické spekulace. Každá z těchto buněk je vybavena zvláštně sociálně-psychickou membránou, která umožňuje peníze (fungující v organizmu v roli krve či lymfy) vypouštět ven a zase vpouštět dovnitř. Z hlediska ekonomiky je úkolem každé buněk mamony pustit co nejvíc peněz za membránu a co nejméně ven.

Základním imperativem oranu jako celku je, aby celou jeho buněčnou strukturu omýval neustále vzrůstající proud peněz. Proto oranus během svého evolučního procesu (teď je ve vývojovém stádiu, blížícím se úrovni měkkýše) vytváří cosi jako elementární nervovou soustavu, zvanou media, jejímž základem je televize. Tato nervová soustava vysílá do jeho virtuálního organizmu nervové podněty, řídící činnost monadických buněk.

Existují celkem tři druhy těchto podnětů. Říkáme jim orální, anální a vytěsňující wow-impulsy (z komerčního citoslovce "wow!").

Orální wow-impuls nutí buňku pohlcovat peníze a negovat tak útrapy z rozporu mezi obrazem sama sebe a obrazem ideálního "superega", vytvářeného reklamou. Poznamenejme zároveň, že nejde o věci, které si lze za peníze koupit, aby se toto superego opravdu zhmotnilo - jde o peníze jako takové. A skutečně, četní milionáři chodí v hadrech a jezdí v levných autech, jenže aby si něco takového mohl dovolit, musí člověk být milionář. Žebrák by v podobné situaci nevýslovně strádal kognitivní disonancí; proto mnozí chudí lidé usilují o to, aby se za poslední peníze oblékali draho a vybraně.

Anální wow-impuls buňku nutí peníze naopak vylučovat a zakusit tak rozkoš ze souladu výše uvedených obrazů.

...

Černá brašna, nabitá balíčky stodolarovek, už se stala nejdůležitějším kulturním symbolem a ústředním prvkem většiny filmů a knih, kdežto její oběžná dráha životem hlavním dějetvorným motivem. Přesněji řečeno - právě přítomnost této velké černé brašny v uměleckém díle generuje emocionální zájem publika o to, co se odehrává na plátně nebo v textu. Zaznamenejme ještě, že v některých případech není brašna přítomna přímo - její roli pak plní buď účast hvězd, o nichž se notoricky ví, že brašnu mají doma, nebo vlezlá informace o rozpočtu filmu a jeho kasovním úspěchu. V budoucnosti už nebude jediné umělecké dílo vznikat jen tak; na dohled už jsou knihy a filmy jejichž nejpodstatnějším obsahem bude opěvování coca-coly a útoky na pepsi-colu - anebo naopak.

Pod vlivem sítě orálně-análních impulsů v člověku postupně vyrůstá vnitřní auditor (což je varianta "vnitřního stranického výboru" pro epochu tržního hospodářství). Ten se neustále zabývá hodnocením reality, redukované na hodnocení výše majetku, a vykonává i kárnou funkci, protože vědomí nutí nevýslovně trpět kognitivní disonancí. Orálnímu wow-impulsu odpovídá vnitřní auditorský verdikt "loser". Análnímu wow-impulsu odpovídá naopak hodnocení "winner". Vytěsňujícímu wow-impulsu odpovídá stav, kdy vnitřní auditor vyvěšuje zároveň jak návěst "loser" tak návěst "winner".

Můžeme dokonce pojmenovat několik stabilních typů "identity":
a) orální wow-typ (převládající modus, kolem něhož se vrství emocionální a psychický život - ustarané tíhnutí k penězům)
b) anální wow-typ (převládající modus - rozkošnické vylučování peněz nebo manipulace jejich náhražkami, kterému říkáme také anální wow-exhibicionismus)
c) vytěsňující wow-typ (v možné kombinaci s kterýmkoliv z předchozích typů) - v něm dosahuje praktické hluchoty vůči všem podnětům kromě orálně-análních.

Relativnost této klasifikace je dána tím, že jedna a táž "identity" může být anální pro každého, kdo stojí ve wow-hierarchii níž, a orální pro ty, kteří naopak stojí výš (je samozřejmé, že nějaká "identity" o sobě neexistuje - mluvíme o čistém epifenoménu). Lineární wow-hierarchii, již vytváří množina "identity", budovaných na podobném principu, říkáme korporativní struna. Je to svého druhu sociální perpetuum-mobile; jeho tajemství spočívá v tom, že jakákoli "identity" musí sama sebe neustále poměřovat s jinou, nacházející se o stupínek výš. Folklór si pro tento univerzální princip vymyslel úsloví To keep up with the Jones.

Lidé organizovaní podle principu korporativní struny připomínají ryby napíchnuté na šňůru. V našem případě však ty ryby ještě žijí. Ba co víc - pod vlivem orálního a análního wow-faktoru jakoby popolézají po korporativní struně směrem, který se jim jeví jako nahoře. Dělat něco takového je pak nutí instinkt, nebo chcete-li tíhnutí ke smyslu života. Smyslem života je pak - z hlediska ekonomické metafyziky - transformace orální identity v anální.

Situace se neomezuje tím, že subjekt, zasažený činností tří zbytkových wow-faktorů je nucen sebe sama vnímat jako "identity". Když vstupuje do kontaktu s jiným člověkem, na jeho místě vidí přesně tutéž "identity". Absolutně všechno, co může člověka charakterizovat, už je kulturou temné epochy usazeno do orálně-anální soustavy souřadnic a vřazeno do kontextu bezmezné ústořitnosti.

Vytěsněný wow-člověk analyzuje každého, na koho narazí, jako klip nasycený komerčními informacemi. Zvnějšek jiného člověka, jeho řeč a chování se okamžitě interpretují jako soubor wow-symbolů. Vzniká velice rychlý nekontrolovaný proces, skládající se z posloupnosti análních, orálních a vytěsňujících impulzů, vznikajících a zase zanikajících ve vědomí, následkem čehož se určují vzájemné vztahy mezi lidmi. Homo homini lupus est, praví jedno známé latinské přísloví. Člověk člověku už dávno není vlkem. Člověk člověku už není dokonce ani imagemakerem, dealerem, nájemným vrahem či exkluzivním dodavatelem, jak předpovídají současní sociologové. Všechno je mnohem hroznější a jednodušší. Člověk je člověku wow - a vlastně ne člověku, ale přesně stejnému wow. Takže když si toto přísloví promítneme do sítě moderních kulturních souřadnic, zazní nám takto: Wow Wow Wow!

To se nevztahuje jen k lidem, ale vůbec ke všemu, co se dostává do našeho zorného pole. Když hodnotíme to, nač se právě díváme, a nenarazíme na navyklé stimulátory, zmocňuje se nás těžký zármutek. Dochází tak ke svébytné binarizaci našeho vnímání - jakýkoli fenomén se rozkládá na lineární kombinaci análního a orálního vektoru. Jakákoli image má přesné peněžní vyjádření. Dokonce i kdzž je zdůrazňovaně nekomerční, okamžitě vzniká otázka, nakolik je podobný typ nekomerčnosti komerčně hodnotný. Odsud plyne všeobecně známé přesvědčení, že za vším jsou vždy peníze.

A peníze jsou opravdu za vším, protože peníze jsou už dávno samy za sebou a vše ostatní je zakázáno. Orálně-anální výtrysky se stávají jedinou povolenou psychickou reakcí. Všechna ostatní intelektuální činnost je blokována.

Subjekt druhého druhu je absolutně mechanistický, protože je jen ozvěnou elektromagnetických procesů v televizní obrazovce. Jediná svoboda, již má k dispozici, je svoboda zvolat své Wow! při nákupu dalšího zboží, jímž se zpravidla stává nový televizor. Právě proto řídící impulsy oranu nazýváme wow-impulsy, a neuvědomované ideologii identialismu říkáme wowerismus. Pokud jde o odpovídající wowerismus politického zřízení, pak tomu někdy říkáme telekracie nebo mediakracie, protože objektem voleb (a dokonce i jejich subjektem, jak jsme ukázali výše) je v jeho rámci televizní vysílání. Je třeba mít na zřeteli, že slovo demokracie, jehož se tak často užívá v moderních sdělovacích prostředcích, je docela jiné, než demokracie, jak byla chápána v 19. století a na počátku 20. století. Jsou to takzvaná homonyma; starý pojem "demokracie" byl tvořen řeckým "demos", kdežto nový vznikl z výrazu "demoverze".

... (kráceno.. jde o delší tezi)

Čiňme tedy závěry:
Identialismus je dualismus v onom vývojovém stádiu, kdy největší korporace dokončují dělení lidského vědomí, jež jsouce pod nepřetržitým vlivem orálního, análního a vytěsňujícího wow-impulsu, začíná samostatně generovat tři wow-faktory, v důsledku čehož dochází k trvalému a spolehlivému vytěsňování osobnosti a její nahrazování tzv. "identity". Identialismus je dualismus, vyznačující se trojí zvláštností. Je to dualismus a) zemřelý b) prohnilý c) očíslovaný.

Mohli bychom uvést celou řadu definic "identity", ale je to zcela zbytečné, protože "identity" stejně reálně neexistuje. A pokud se v předchozcích stádiích lidských dějin dalo hovořit o útlaku člověka člověkem, či člověka abstraktním pojmem, v epoše identialismu již o žádném útlaku mluvit nemůžeme. Ve stádiu identialismu ze zorného pole definitivně mizí ten, za jehož svobodu by bylo možné bojovat.

Proto bude konec světa, o němž tak dlouho mluví křesťané a k němuž wowerizace vědomí nevyhnutelně vede, v každém ohledu naprosto bezpečný - mizí totiž ten, jemuž by nějaké nebezpečí mohlo hrozit. Konec světa bude jen televizním přenosem. A to, mí spolubojovníci, nás všechny naplňuje nevýslovnou blažeností.

Che Guevara
hora Sumeru, věčnost, léto 

Z knihy Viktora Pelevina - "Generace P"