Martin Daňo aneb jak se jedná s veřejnou správou

Úžasně příkladný slovenský občan Martin Daňo ukazuje velice názorně skutečnost - veřejná správa a její státní zaměstnanci jsou podřízeni veřejnosti, resp. jednotlivým občanům.

Ti je za to platí z daní. A mohou si je natáčet videokamerou i záznam zveřejňovat, jak se jim líbí. Jsou to veřejní zaměstnanci a hurá my si je můžeme zaznamenávat obrazem i zvukem.

Jenže jim se to nelíbí. Nebo alespoň ve většině případů Martin Daňo narazil na zvláštní až podezřelou snahu se vždy zuby nehty bránit natáčení videokamerou. I třeba dlouhé desítky minut ho opakovaně přesvědčují (velice sebejistě) "Vy máte povolení si mě natáčet?". Opakovaně vysvětluje, že si práci veřejných činitelů může natáčet, pokud nejde o utajované skutečnosti.

Přitom vždy nakonec svou cestu obhájil a natáčení mu bylo dovoleno. Protože zřejmě řada státních zaměstnanců (ale i veřejnosti) vlastně nezná práva. Nepotřebujeme žádné povolení nějaké důležité paní na úřadě, soudu či v exekutorské komoře.

Martin Daňo s veselou notou "Mám tu hercou zadarmo." se neoblomně dožaduje svého a případně podává stížnosti. Na některých slovenských úřadech už ho znají, a buď se poučili a konečně souhlasí s dodržováním zákonů nebo v horších (ale o to zábavnějších) případech se ho bojí a utíkají před ním jako šváby prchající pryč ze světla, když je odkryjeme z poza stínu nějakého kamene.

Proč ten strach z natáčení?

GINN, nezávislé občanské sdružení, které Martin Daňo založil, pomáhá zejména nám občanům si uvědomit, jaká jsou _skutečně_ naše práva, a jaké jsou povinnosti státních zaměstnanců.

Běžně se totiž necháváme zastrašit a vymetat právě státem, protože je obtížné udržet si svou sebejistotu a pocit oprávněnosti, když vám vaše práva státní zaměstnanci zapírají přímo do očí. Pouze neoblomnost a dostatečná (až koňská) dávka asertivnosti je lék na tu všudypřítomnou korupci (státní zákazky, exekutoři,...). Svěžím větrem jsou i některá rozhodnutí soudců, které pozvolna tato občanská práva více a více začínají ochraňovat. Nemůžeč tomu ani chybět smysl pro humor a dobrá nálada. 

Protože všichni jsme v tom společně. Včetně i pomatených státních zaměstnanců, kteří se spolu s občany jakoby staly obětmi tzv. Stockholmského syndromu. Jde o psychology potvrzený efekt lidské psychiky se stotožnit se zájmy svých únosců (byl zřejmě prvně pozorován právě u únosu lidí teroristy, kteří se následně začali identifikovat s cíly těchto teroristů - svých únosců). 

Proč by se totiž lidi nebouřili, když exekutoři pořušují zákony, a nová vláda exekutorům dá ještě více pravomocí? Nebo státní zaměstnanci jen aby dostali svůj zřejmě ne nijak zvlášt velký plat? Ten důvod bude možná složitější, ale Stockholmský syndrom je asi na stopě. I servility veřejnosti, která se vesměs cítí bezradná, rezignovaná. Přitom je to všechno prapodivná komedie uprostřed virtuální reality tohoto hologramového vesmíru.

Nová doba - občan kontroluje kontrolóry

Nemá smysl se rozčilovat, nikoho napadat. Jen s dobrou náladou pobaven toutou tragikomedií se dožadovat svých práv. Tohle je zřejmě zásadní zbraň na tenhle zkorumpovaný systém, která ho může dokonale položit nebo lépe řečeno postavit na nohy. My jsme ten systém a je dobré se tak začít chovat - nevytvářet dál dualitu (já vs stát), ale víc se chovat jako ve skutečné demokracii, kde stát je partnerem, arbitrem a obhájcem práva a spravedlnosti.