Zdravý rozum a Teorie všeho

Kde končí racionalita a začíná šílenství resp. schizofrenie? Když si dva lidé vzájemně zásádně odporují, jak objektivně poznat, kdo z nich má pravdu? Hodit si kostkou?

Skutečnost může být taková, že pravdu mají oba, i pokud si vzájemně odporují. To je vlastne i principem doublethinku (podrzet v hlave dve protichudne informace a presto je chapat ze si neodporuji) v Orwellove 1984, kde kdyz strana rekla, ze 2x2=5 tak to byla pravda, clenove strany s takovou filozofii dokazali umet pristupovat k informacim prakticky za denniho provozu aniz by je tizilo svedovi, ze lzou. V teto knize to je vzato do extremu a principy doublethinku se aplikuji na nove vznikajici slova a slovni spojeni, kuprikladu Havlovo "humanitarni bombardovani". V 1984 mucili vezne na Ministerstvu Lasky. V teto knize je vymyslen system dokonaleho utlaku postaven na preprogramovani reality verejnosti

Sice žijeme v jednom světě, ale každý ho interpretujeme svým vlastním modelem reality. A nakonec náš mozek nám možná i generuje každému celý vesmír resp. jeho interpretaci. Každému zvlášť jeho vlastní vesmír? Kdo vi... Je to možná jakási úmluva, že svět vidíme stejně a dokážeme tak vůbec vzájemně komunikovat. Přitom dle teorie superstrun všechny předměty jsou pouze kmity jakýchsi strun podobných třeba těch na kytaře s tím že každá částice vibruje na jiné frekvenci - doslova na určitém tónu. Je to pouze mozek, který pak interpretuje tyto kmity a přidává k nim nějaké významy,co jsou zcela podmíněné naším individualním modelem reality, který si vytvářime už od narození, a každý je zcela ovlivněn našimi předešlými zážitky. Mozek vytváří dojem, že se pohybujeme v nějakém prostoru. Schizofrenik může mít halucinace a vidět něco co ostatní nevidí ale je jeho svět neskutečný nebo jen příliš vybočuje z kolektivní normy?

Nekteri tvrdi, ze tato informace je onen Zlaty gral Zednaru, kteri si uvedomuji, ze svet je pouze magicka iluze, ale oni se rozhodli nechavat si tu informaci pro sebe resp. pro vyvolene...adepty Iluminatu - Osvicenych. Mozna proto, ze kdyby si vsichni uvedomili, ze je to vsechno pouze hra, tak by ani sve vlastni emoce nebrali tak vazne ani co se jim nelibi na jinych lidech, protoze by si uvedomovali, ze ostatni jsou pouze odrazy jich samotnych, bytosti pochazejici se stejneho Zdroje. Nejen lide, ale i zvirata, rostliny, vzduch, vse postaveno na principu jednoty a propojenosti vseho se vsim. To jsou take zakladni principy hologramu a cesky vedec emigrant Karel Pribram spolu s jinym vedcem Bohmem nezavisle dosli ke stejnemu poznatku, ze i nase pamet ma holografickou povahu. V hologramu je celek ulozen v kazde casti. Pokud je nejaka cast hologramu poskozena, tak se pomoci laseru da vytvorit jeho kopie, ktera bude obsahovat jeho puvodni tvar, ale ztrata se projevi na jeho horsi kvalite.

Nakonec byla tato teorie rozvinuta na holonomickou teorii vesmiru aplikujici tento princip na cely vesmir, protoze i ten jako by mel vlastnosti hologramu. Vysvetluje zahadu, na kterou nemaji vedci odpoved, a to, ze napr. elektrony se nejakym zpusobem jsou schopne se v okamziku dozvedet, o pohybu elektronu i treba na druhem konci vesmiru a nejak na nej reagovat. Vedcum proste nejde do hlavy, jak muze elektron reagovat na jiny elektron nachazejici se uplne jinde aniz by mezi nimi tedy byla nejaka kauzalni souvislost a pritom bez jakekoliv casove ztraty. Cele se to odehraje v tom samem okamziku. Stejne jako synchronicity (dva jevy ve stejnem case nepropojene kauzalni souvislosti).

Mistr prohlašoval, že svět, který vetšina lidí vidí, není svět Skutečnosti, ale svět vzniklý v jejich hlavách. Když se s ním o tom jeden učenec přišel přít, Mistr položil na zem dva klacíky ve tvaru písmene T a zeptal se "Co vidíš?" "Písmeno T" pravil učenec. "Přesně , jak jsem si myslel, " povídá mistr. "nic takového jako písmeno T tu není, to je symbol ve tvé hlavì. TO , co máš před sebou, jsu dvě ulomené větévky v podobě klacíků."

Rozdíl ve vnímání máme každý. Například každý jinak vnímáme různé hudební žánry. To není jen o tom, že nás nějaká hudba nebaví nějaká ano, ale my přímo slyšíme něco jiného. Tu samou skladbu, ktera nás nebaví, subjektivně slyšíme jinak než člověk, který se v té hudbě pohybuje a líbí se mu. V obou případech hraje ta samá hudba a uši tak zaznamenávají stejné kmity, ale mozek to interpretuje jinak. Mozek je to co teprve vytváří dojem zvuku - vytváří/počítá dojem, že zvuk přichází z nějakého místa v prostoru atd. ale i ty jemné nuance kdy slyšíme to, co na te hudbe je zajimavé. Takže mě třeba moc nebaví metal. Nic proti němu nemám (oproti country ;)), ale právě ten (pro mě) hluk kytar mě nějak nebaví a tak mám i dojem, že jsou všechny ty skladby hrozně podobné. Ale věřím, že kdybych tu hudbu pravidelně poslouchal, že bych jí přišel na chuť a začal jí tak i slyšet jinak. Právě tím opakovaným poslouchaním by se mi takříkajíc dostala do krve resp. právě do mozku. Vytvořily by se mi nervové spoje pro daný typ hudby a ja bych ji dokazal slyšet podrobněji. Tím chci říct, že to všechno není jen rozdíl v preferencích, ale že doslova slyšíme něco jiného, a to nás utvrzuje v našich preferencích. A je to znát i podle nálady. I tu hudbu, kterou máme rádi, slyšíme různě v různých náladách. Nebo aspoň já to tak mám.

Ve škole mě učili představu světa, kde se svět skládá z dále nedělitelných částic - původně atomů, později elektronů, protonů, neutronů. Nicméně tato představa byla ve vědě již dávno rozbita a od představy elementárních částic se upustilo. Zjistilo se totiž, že žádný základní stavební prvek hmoty není. Elementární částice neustále vznikají a zanikají resp. mizí (kamsi) a objevují se, rozpadají se na menší částice, a ty opět na menší částice a nemá to konce. Tedy nic o co byste se mohli opřít.

Při zkoumání chování např. elektronu kvantová mechanika odhalila zvláštní věc - paradox a ústřední axiom kvantové mechaniky, který mi tématicky sedí s eh.. tématem tohoto článku. Totiž na vlastnosti elektronů má vliv pozorovatel. Dokud se pozorovatel nepodívá, tak eletrony jsou potenciálně na všech místech zároveň. Přítomnost pozorovatele způsobí kvantový skok a elektron se objeví na nějakém místě, které je dáno náhodou (Heisenbergův princip neurčitost). Náhodou (tzv. vlnou pravděpodobnosti), kterou ovlivňuje onen pozorovatel. No, vědci se rozcházejí, jestli jde jen o matematickou zvláštnost týkající se měření nebo jestli pozorovatel opravdu myšlenkami nebo něčím ovlivňuje tuto náhodu, kde se vlastně elektron objeví, a tím přímo ovlivňuje dislokaci hmoty! Přeloženo do lidského jazyka snaše vědomí mohlo být tím, kdo je zodpovědný za pevnost, vzhled, tvar hmoty kolem nás - monitoru, židle, stolu, všeho.

Z pohledů vědců jde o to, že nedokážou zjistit o elektronu veškeré informace, ale pouze jednu a ty ostatní musí pro účely měření sami definovat. Musí se rozhodnout, jestli je zajímá rychlost elektronu nebo jeho pozice, ale nedokážou změřit obojí najednout. Jedno z toho musí definovat. Tím se u nich projevuje jejich ovlivňování experimentu pozorovatelem - oni jsou ten pozorovatel, který definuje vlastnosti měření. No doufám, že teď příliš nemystifikuju, moje znalosti jsou čistě populárně naučné a teď to tady vařim z vody.

Vědci se v interpretaci vlivu pozorovatele dělí asi na dvě skupiny - jedni co se zbláznili tvrdí, že to celé znamená, že my si každý sám vytváříme svou vlastní realitu, no a ti druzí co tomu nevěří a považují to za záhadu, na kterou proste zatim nemáme odpověď . Obě skupiny, ale potvrzují, že jde skutečně o paradox. Pravděpodobně by celá kvantová mechanika byla shledána nesmyslem, nicméně není pouze teorií, ona dokázala predikovat různé věci a používá se v praxi na výpočty a také na kvantovou kryptografii. Ona prostě funguje, je to funkční teorie, proto se vliv pozorovatel považoval za něco, s čím se museli vědci smířit, a nakonec vedla k dalším teoriím jakou je teorie superstrun.

Bohr se postavil a řekl, "Pane Pauli, my tady vzadu jsme všichni přesvědčeni, že vaše teorie je šílená. V čem se ale neshodneme, jestli je vaše teorie šílená dostatečně."

Zajímavé je.. teď mě napadá, že skoro furt používám slovo "zajímavé". No já se ale prostě nějak asi nestačím někdy divit. :) Kvantová mechanika je tak zvláštní a paradoxní, že i největší osobnosti kvantové mechaniky jakými byl Heisenberg, Bohr a jiní se ohlíželi pro inspiraci a pochopení k východní mystice, Zenu, buddhismu, protože zjistili, že jejich poznatky z kvantové mechaniky jsou jakoby totožné s tím, co už tisíce let tvrdí tito mystici o povaze reality a roli pozorovatele.

O těchto odkazech na východní mystiku a šílenou povahu této relativně nové vědy vypovídají tyto citáty:

Základní představy o lidském pochopení...
ilustrované objevy v atomové fyzice nám nejsou zcela cizí, nejsou
neslýchané nebo nové. Mají svou minulost dokonce i v naší kultuře a v
buddhistickém a hinduistickém myšlení zaujímají důležité ústřední
místo. To co tu nalézáme, je příkladem, podporou a zdokonalením staré
moudrosti
J.R. Oppenheimer - Science and common understanding, Oxford University Press, 1954

Pro paralelu k lekci z atomové fyziky... (se musíme obrátit)
k tomu druhu epistemologických otázek, s kterými byli konfrontováni už myslitelé jako Buddha a Lao-c',
když se pokoušeli zharmonizovat naše postavení jako diváka a herce ve velkém dramatu existence.
Niels Bohr - Atomic Physics and Human Knowledge, 1958


Významný vědecký příspěvek k teoretické fyzice, který po válce
přišel z Japonska, může být odrazem určitého vztahu mezi filosofickými
idejemi tradice Dálného východu a filosofickým základem kvantové teorie.
Werner Heisenberg, 1963

Bylo to, jako bychom ztratili pevnou půdu pod nohama,
kolem nebylo nikde vidět nic pevného, na čem by se dalo stavět.
Albert Einstein ve své autobiografii jako poznámka týkající se vývoje kvantové fyziky

Dokonce člen Sysifos přeložil "Tao Fyziky", knihu Franka Capry, ze které jsou tyto citáty a podrobně rozebírá ony paralely těchto východních nauk a konkrétních aspektů kvantové mechaniky. Shlédl jsem jednou video přednášky v rámci Fyzikálních čtvrtků na ČVUT od tohoto člověka, co tu knihu přeložil do češtiny, a ten sice řekl, že to přirovnávání k východním naukám se nedá brát doslova, ale že přesto ta paralela je tak veliká, že tu inspiraci východem považuje za skutečně pro vědu přínosnou.

S trochou odvahy a střeštěnosti se dá tvrdit, že naše vědomí opravdu zhmotňuje realitu kolem nás. Buddhismus učí, že realita je iluze, Mája, přelud, sen. Jak se ale vypořádat s tím, že nás tu žije víc v zdánlivě v jednom světě? To je další paradox a vzhledem ke kvantové mechanice to nemusí být překvapení, realita má paradoxní povahu. Paradox je vpodstatě jiné slovo pro nesmysl, ale jde asi spíš o to, že v našem způsobu uvažování ho nejsme schopni pochopit, a proto zůstává paradoxem.

Možná že si tento svět generujeme všichni společně. Ale jeho reálnost je iluzorní a pokud bysme věřili, že dokážeme projít zdí, pokud bysme tomu skutečně bez pochyb věřili, pravděpodobně bychom tou zdí prošli. Stejně tak chození po vodě a jakákoliv kouzla, která si dokážeme představit. To je možná myšleno tím, co údajně řekl Ježíš "I vy můžete dělat to co já", když dělal zázraky. Ale i v těch drobných a zcela obyčejných záležitostech každodenního života by to mohlo znamenat, že si sami způsobujeme to, co nás v životě potkává. Všechny ty různé náhody, náhodná setkání - synchronicity. Synchronicity jsou také paradoxní - dvě časově shodné události nepropojené lineární kauzalitou. S naší představou lineárního času si nedokážeme představit, jak by něco takového mohlo fungovat. Vzpomenu si na osobu XY a ona mi v té chvíli zavolá, to asi zažilo hodně lidí. Můžeme brát náhody jako něco, co si sami na nějaké rovině způsobujeme nebo naše vyšší já, a přemýšlet, co se nám tím snaží něco naznačit.

Jednou jsem s kamarádkou byl na Kampě a seděli jsme pod jedním stromem. Ona řekla, že jeho listy přináší štěstí, nějaké utrhla a jeden mi dala. Pak po chvíli tam přišel nějaký pán, chvíli postával, koukal na ten strom a řekl, že mu někdo řekl, že listy toho stromu přináší štěstí a že by zrovna nějaké potřeboval a sám se nám rozpovídal o svých problémech. Jaká je pravděpodobnost, že se něco takového stane?

Další příklad uvedu z knihy Nevyšlapanou cestou od psychiatra M. Scotta Pecka, který cituje článek Carla Junga:

"V tomto případě šlo o mladou ženu, která se přes oboustrannou snahu ukázala být psychologicky nepřístupná. Potíž byla v tom, že vždy věděla všechno nejlíp. Její výborné vzdělání ji k tomu bylo vybaveno idealni zbrani, totiz vybrousenym kartezianskym racionalismem s donale geometrickym vnimani reality. Kdyz nekolik mych pokusu obmekcit a polidstit jeji racionalismus selhalo, nezbyvalo mi nez doufat, ze se stane neco necekaneho a iracionalniho, co prolomi intelektualni krunyr, do nehoz se uzarela. Nuze, jednoho dne jsem sedel proti ni, obracen zady k oknu, a poslouchal jsem jeji recnicke cviceni. Mela tu noc pusobivy sen, ze ji nekdo dal drahocenny sperk, zlateho skarabea. Stale mi jeste licila tento sen, kdyz jsem za sebou uslysel jemne tukani na okno. Otocil jsem se a uvidel jsem dosti velkeho brouka , ktery se vznasel za oknem a narazel do nej ve zrejme snaze dostat se do mistnosti. Ihned jsem okno otevrel, a kdyz brouk vletl dovnitr, chytil jsem ho. Byl to zlatohlavek zlaty (Cetonia aurata), brouk z celedi vroubounovitych, ktery svou zelenou barvou pripomina zlateho skarabea vice nez kdokoliv jiny. Podal jsem brouka sve pacientce se slovy: 'Tady je vas skarabeus.' Tento zazitek zpusobil zadouci trhlinu v jejim racionalismu a prolomil ledy jejiho intelektualniho vzdoru. Terapie nyni mohla uspokojive pokracovat."

Nebo dnes jsem mel listek za 26 korun ale napadlo me, ze tentokrat mi staci za 14 korun, protoze pojedu jen nekolik stanic, prisel jsem k automatu a nejaky pan stojici vedle se me najednou ptal, jestli nechci koupit listek za 26. Rekl jsem mu ze ne, ze ten mam a ze si prave chci koupit ten levnejsi. Stal tam dal a nevim co ho vedlo k tomu, ze mel potrebu prodat svuj listek za 26, ale fakt je, ze se stale dejou takove podobne synchronicity.

Na závěr bych se vrátil k teorii strun. Za teorii strun netřeba hledat žádnou složitost. Nepotřebujete být vědcem, aby jste pochopili, jaké závěry tato teorie vyvozuje. Plně stačí znalosti základů fyziky základní školy. Teorie strun je doslovně o jakýchsi kmitajicích strunách/provázcích. Zajimavé je, že jde o harmonické tóny zcela analogické k hudební oktávě (včetně černých kláves, které jsou reprezentovány půlspiny). Celá vesmír je tak doslova jedna velká symfonie. Mimochodem doporučuji album Voyager recordings, které vydala NASA. To je složené výhradně ze zvuků sluncí, planet a jiných vesmirných objektů. Např. takový Mars vydavá určitý tón, a tak je to se vším. A podobně jako u ptaků, kteří cvrlikají přes sebe, to nezní všechno dohromady nikdy falešně. Ta album je velmi podobné zejména skladbám Peta Namloka a jiným intepretům toho, co nazývam floating ambient. Neobsahuje žádné beaty, pouze tóny a plochy. Ideální na meditaci, ikdyž nejsem bohužel zrovna v tomhle směru velký praktik.

Nicméně teorie superstrun je pouze teorie. Je sice nejzávažnějším kandidátem na tzv. Teorii všeho, ale důkazy zatím chybí. Nejnovější verze teorie supestrun je tzv. M teorie. Pokud je pravdivá, pak žijeme v 11ti rozměrné membráně plovoucí v hyperprostoru vedle jiné membrány, která je jiným vesmírem. Ona membrána/11 ti rozměrný vesmír je ztéto perspektivy dvourozměrnou plochou. Tedy tyto membrány naskládané v hyperprostoru vedle sebe by byly doslovně paralelní vesmíry. Podstatné je, že v oněch paralelních vesmírech podle této teorie mohou existovat zcela jiné fyzikální zákony. Ovšem důkazy se mohou objevit už letos. Tento rok by měl být spuštěn největší urychlovač na světě (LHC - Large Hadron Collider), který vytvoří podmínky, které existovaly při Velkém třesku. Ten by měl mimojiné poskytnout možnost potvrdit teorii superstrun. Teorie superstrun se také dost zaobírá gravitací, která je dodnes nevysvětlenou vědeckou záhadou, kde se vlastně gravitace bere. Tvrdí, že gravitaci způsobuje další částice, kterou vědci pojmenovali graviton a ten údajně patři mezi částice s uzavřenou strunou. Totiž je několik typů strun, tuším že dva typy. Jeden jsou otevřené struny, které jsou přichycené na membránu jinými slovy přilepené na naši fyzickou realitu - na náš vesmír (mimochodem nejsem si jistý, jestli použivám správný termín membrána.. v angličtině to nazývají membrane). To přichycení na membránu způsobuje, že je ta částice pevně přilepená k onomu vesmíru.. čili my složeni z těchto otevřených strun resp. naše tělo je pevně přilepeno do tohoto světa. Zatímco uzavřené struny nejsou chyceny v tomto vesmíru a tímto typem má být graviton. Ten údajně neustále se zjevuje a zase mizí a to proto, že údajně neustále přechází mezi paralelními vesmíry a dimenzemi. Proto je graviton jeden z předmětů zájmu až bude urychlovač spuštěn - bude se sledovat, jestli se podaří ho detekovat a zaznamenat, jak mizí pryč do jiné dimenze nebo jiného vesmíru. Neptejte se mě jak poznají, že je to graviton. Na to jsem malý pán :) Každopádně prozatím se neví, jestli vůbec gravitony existují. Ani není jisté, co se stane, až bude ten urychlovač spuštěn. Nevím jak dnes ale například tuším Steven Hawking měl obavy, že to může vést ke katastrofě a zníčit Zemi nebo i celý vesmír. Některým možná neříkám nic nového pod sluncem, možná jsem i něco uvedl nepřesně, každopádně jsem chtěl přiblížit jak je to s prokazatelností této teorie a jak odlišný pohled na svět prezentuje.

Teorie superstrun má z řad vědců jak své přiznivce tak i odpůrce. Nejvíce odpůrců mě ale ve svých počátcích. No řekl bych, že nebýt to z úst vědců asi by to mohl působit jak z od šílence, přinejmenším fantasty. Na druhou stranu já jsem vícerozměrné vnímání světa zažil, více než tři prostorové rozměry, a proto mi teorie superstrun s jejími 11ti dimenzemi v podobě M teorie připadá na správné stopě.

Mrzí mě, že jsem se moc nedostal k tomu, jak se tedy dívat na světy schizofreniků. Jsou skutečné? Pokud jde o jejich reálnost, tak jsou stejně tak skutečné jako jsou ty nás "zdravých", tomu věřte. Jediné v čem jsou nemocné je to, čím se odlišují od toho, co vnímá většina. K jejich smůle si s nima vůbec nevíme rady. My ani pořádně nerozumíme tomu, čemu věříme my sami. Nám to bylo dané. Jde asi o to, že skutečné je to, čemu věří většina..to se stává kolektivní halucinací. Pokud schizofrenik podlehne své fantazii a vytvoří si svůj vlastní svět, pak je odsouzen žít v něm sám.

Schizofreniky zavíráme do blázinců, protože nás jinakost děsí, tak je radši někam zavřeme, aby nás nerušili. Mě třeba taky teď nedávno jsem šel do práce a po chodníku předemnou nějaký člověk docela zvláštní chůzí, podivně sýpal, byl trochu tlustý, ale ne zas tak tolik, aby tak sýpal, cítil jsem se z toho nervózní, že mě třeba zabije (takové spíš záblesky myšlenek, které generuje mysl). Nás prostě děsí cokoliv co vybočuje. Možná jsme příliš zhýčkaní. Pokud by se strom proměnil v psa a ten k nám přiběhl s klacíkem v tlamě a žadonil od nás, ať mu hodíme aport, vzápětí přístálo UFO a z něj vylezli nezvykle vypadající mimozemštani (nějaké jsme už viděli ale ne takové) a ptali se na cestu, asi by nás to vprvé řadě vyděsilo. Ale mohou být světy, kde jsou podobná překvapení naprosto normální. Máme rádi pořádek a pevnost, zaběhlé rutiny. Máme taky rádi, když v onom světě nejsme sami, a přesto ve spánku se ocitáme ve světě složeného pouze z vlastních halucinací a jsme v něm úplně sami a stejně v něm vydržíme několik hodin, aniž bysme se z toho zbláznili. Zvláštní.

Realita dokáže fungovat mnoha různými způsoby a vždy jsou všechny protknuty důmyslným systémem s vlastními přírodními zákony. Nic co by nemělo smysl. Stejně tak bude svět schizofrenika plný skutečných významů a možná i v některých případech napojen na světy, které my nevidíme, protože schizofrenik je něco jako šaman...otevřel se plně studnici nevědomí napojené na kolektivní nevědomí. Kde končí fantazie a začínají skutečné světy a je naše fantazie neskutečná? Není možné, že svět J.R.R. Tolkiena ve skutečnosti kdesi existuje? Každopádně schizofrenik je člověk, který má problém a problémem je to, čím to vše začalo. Ten problém, ať už to bylo cokoliv, ho natolik rozebral, že se ztratil sám v sobě a svých úvahách a už dále nehledá řešení ve vnějším světě. A náš vnitřní svět je údajně to, co je kolmé na třetí rozměr.. směr dovnitř. Tam má být nejen svět naší fantazie, ale i vše ostatní včetně různých démonů, odkud mohou pramenit hlasy, který slyší schizofrenici.

Schizofrenie má různé stupně a já tu mluvím hlavne o patologické schizofrenii. Ve slabším míře je schizofrenních mnoho lidí, kteří se mohou jevit normálně. Principy podléhání představám svých vnitřních světů budou ale asi stejné.

Hranici mezi subjektivitou a objektivitou jsem nenasel a ani jsem necekal, ze se mi to podari, ikdyz jsem mistama mel pocit, ze se mi to podari vyhmatnout. Co je na teto predstave rozlozeni si reality na prvocinitele hezke je, ze je to neco, co nas vsechny spojuje. My vsichni jsme divaci i herci v jakemsi dramatu, jehoz tajemstvi je nam skryto. Jedine co vime, ze tato realita funguje na jakemsi velmi dumyslnem systemu, cemuz zpravidla rikame zakony prirody, ale kdyz vedci tyto zakony zkoumaji zevrubne narazeji na tento paradox neurcitosti a zasadniho vlivu divaka na deje v subatomarni urovni. Jestli je to dulezite nebo ne, zavisi na tom, jestli vam pripada podstatne citit k nekomu nenavist, kdyz je to vsechno jen jakasi magicka hra, jejiz cilem muze byt prave prekonani teto subjektivity, nalezeni cesty k odlisnemu. Jestli to ma byt tim smyslem? To rikaji nekteri, jini rikaji, ze to zadny smysl nema. To je oficialni dogma. Ale tak dumyslna realita nemuze byt jen tak nahodou a prestoze dogmatem nasi kultury je, ze svet nema zadny smysl, naprosto zadny smysl, kdykoliv nas muze smest nejaky asteroid, pak snadno podlehame teto hre, ale pokud si uvedomime, ze nahody neexistuji, pak ma smysl naprosto vsechno, obzvlast veci, ktere nam vadi. Prave ty veci, ktere nam vadi musi neco znamenat. Nekteri rikaji, ze ten klic jak maturovat v teto realite je laska. Nemusite souhlasit se svym nepritelem ani se jim nechat asimilovat, ale muzete najit odstup a transcendenci od ega, ktere je v podstate podstavou v teto hre a proto bere vsechno vazne, ale pokud jsme na urcite urovni jakesi bytosti, ktere se dobrovolne domluvili, ze budou spolu hrat tuto magickou hru, tak jsme vsichni na ceste za poznanim, protoze tak komplikovana hra musi mit nejaky vetsi smysl nez jen zabava a zabijeni nudy. Kazdy film, kazda hra ma vzdycky nejake ponauceni. Komercni hry a filmy maji bohuzel vetsinou ponauceni v tom, ze je potreba zabit nepritele a tak mozna prave proto vnimame takto tuto realitu. Ve filmech je zpravidla happy end v tom, ze nakonec vsechno zaporne exploduje a zbydou jen ti hodni nebo aspon nekteri z nich, ale je toto skutecne to ponauceni, ktere tak komplikovana realita ma prinest. Poridit si co nejvice zbrani a moci? Jsou tu tyto ruzne jine reality a dimenze od toho,aby je osidili ti, kteri vyhubi vsechny nepratele nebo je smysl v necem jinem? Jako treba v nalezeni soucitu k tem, ktere nemame radi, k pochopeni, ze i Hitler byl stejny jako my, v prubehu dospivani se mu do mozku nahral nejaky program a on hral roli, ktera z toho vyplyvala.

To jsou myslim veci, ktere tato ateisticka spolecnost ma problemy pojmout... ze by veci mely nejaky smysl. Myslime si, ze zbrojeni nas nejak ochrani, bojime se, ze nas prevalcuje nekdo prezentovany jako nepritel, ale prave toto muze byt rozdil mezi tim, kdy nenavist vede k apokalypse anebo k prerodu lidstva v novyou uroven existence, dalsi level, kdy strana A ma zajem podat ruce strane B a udela to na zaklade niterneho pocitu, ze toto je nam vsem spolecne, a je sance, ze ve strane B, nepriteli, zarezonuje toto se vzpominkou na jejich skutecny s nami spolecny puvod, stejnou zakladni desku, a napriklad zastaveni zbrojeni vezme jako vstricny krok. Z meho pohledu je spis problem v ruznych vudcich, kteri si toto vsechno uvedomuji, a pouze manipuluji lidi do techto konfliktu, protoze poznani umoznuje ho zneuzivat a ziskavat tim neco pro sebe. Iluminati maji v nazvu, ze jsou osviceni a neco na tom je. Pokud si uvedomuji iluzornost teto hry, mohou manipulovat s lidmi a vytvaret jim vezeni a delat z nich otroky. Manipulovat je ruznymi reality, ruznymi filmy a memy, aby toho byli tak plni, ze nebudou mit ani cas premyslet nad tim, ze by to vsechno mohlo byt jinak. Ze by to vsechno mohlo byt jen jako.

Stejne tak ale v osobnim zivote zname situace, kdy nenavidime nekoho, koho jsme milovali, naseho byvaleho partnera, milence, jak je mozne ze nenavidime nekoho koho jsme milovali? Protoze hrajeme tuto hru.